Jaroslava Dušeka nemusíme nikomu predstavovať. Pre mnohých z nás znamená veľkú inšpiráciu v otvorenosti, nadhľade a pohodovosti. Ochutnávku jeho vtipu a múdrosti sme zakúsili pred pár týždňami aj my, lektorky, rodičia a deti v ŠKOLE INTUÍCIE, kde nás očaril svojou čistou, neposudzujúcou, láskavou a naprosto jednoduchou životnou filozofiou. „Já jsem jednoduchý člověk,“ bola prvá jeho veta našej debatky.
Ľubka Madudová: Opýtam sa Vás otázku na tému, ktorou sa zaoberáme my v Škole intuície. Ako to máte vy s intuíciou? Viete rozpoznať, čo ide z Vášho vnútorného vedenia, čo z ega, prípadne inej motivácie?
Jaroslav Dušek: Já jsem úplně jednoduchý člověk a takhle komplikovaně to neposuzuji. Řídím se prostě hlasem svého srdce. Ono sa to vždy v tom živote nejak ozývá a když si člověk uvědomí, že ta synchronicita vždycky nějaké řešení nalezne, tak já se spíše oddávám tomu řešení. Dovoluji životu, aby věci řešil za mně. Já se do toho nějak nepletu.
Ľ: A takto ste to mali vždy? Lebo to je presne to, k čomu sa my snažíme dospieť s našimi intuitívcami – k tej dôvere a odovzdanosti. A keď to človek v živote zažije, tak to prichádza s takou väčšou ľahkosťou.
Jaroslav Dušek: Od mladosti jsem dělal improvizované divadlo, a to je založeno na té důvěře. Jedete na jevište a prostě víte, že se něco odehraje. Nemáte nic připraveno, nemáte v zásobě žádné vtipy nebo nějaký děj, všechno to nějak vznikne. Vstupujete do pole inspirace a víte, že tam něco proudí. No a člověk je na to pak zvyklý i v živote.
Ľ: A to je presne také odovzdanie, že v rámci procesu mi niečo príde. Že som v prúde… ale k tomu sa bežný racionalistický človek potrebuje normálne dopracovať 🙂
Jaroslav Dušek: Já myslím, že každý člověk to má v noci, ve snění. Tam přichází k setkání právě s intuicí, s nějakými symboly a obrazy. Právě toto je asi určitou komplikací pro lidi, že duše a intuice se nevyjádřuje pomocí slov, vět, ale pomocí symbolů nebo obrazů. Intuice promlouvá ke každému člověku pořád, ale člověk to někdy nečte nebo to odmítá.
Dám nějaký úplně jednoduchý příklad: Třeba vás vyhodí ze zaměstnání a vy v první chvíli cítíte odpor, připadá vám to nespravedlivé. Teprve za několik let zjistíte, že to byl nejlepší dárek od života, že jste mohli začít dělat něco jiného. Pro mně je zajímavý, že většinou se ty věci vyjevují až s ohlédnutím. Když se ohlédnete zpětně dva, tři roky, tak najednou tam vidíte určitou linii, jak vás život vedl a upozorňoval na některé věci. Já jsem si zvykl na tu představu, že život je moudrý a ty přicházející situace mají nějaký důvod. Že se nic neděje jakoby bezhlavě, zlomyslně nebo pustou náhodou.
Ale je možný, že to takhle nemusí mít každý, je to dáno nastavením člověka. Dneska už poukazují vědci na to, že objektivní realita neexistuje a pozorovatel vždycky vnáší do situací určitý díl tvorby. Takže možná když se člověk naladí na představu, že život je moudrý a příznivý, tak se mu to prostě tak děje. A když se někdo naladí na to, že život je nespravedlivý a krutý, tak bude mít asi taký život. To je zajímavost té nabídky, že ona vám poskytne to, na co se nalaďujete.
Ľ: Máme pre Vás aj krásne otázky od našich detí. Teuško sa Vás pýta, ako vyzerá Boh… 🙂
Jaroslav Dušek: Ať se podívá do zrcadla… do očí… Akoby za ty oči. Tam je ten Bůh. A vlastne je všude… v letu ptáků, v pohybu mraků, ve větru, v pohybu vody, to je pořád on… Totiž nic jiného neexistuje, všechno je to on.
Ľ: A ďalšia otázka od Natálky, či vnímate jemnohmotné bytosti. Buď pohľadom, pocitom… ako ich vlastne vnímate?
Jaroslav Dušek: V momente, kdy tvoříme v mysli představu bytostí, tak budete vnímat bytosti. Já úplne nevnímám bytosti v tomto smyslu. Já spíš mohu slyšet nějakej hlas, který ke mě promluví… To slovo „bytost“ je pro mne už moc definitivní. Jsou to spíš určitý formy, který mohou získavat nejakou podobu, ale na té tolik nezáleží. Spíš je podstatná ta vnitřní energie, která nějakým způsobem promlouvá. Ale môžou být i okamžiky, když něco naléhavě cítite v nějakém prostoru a máte pocit, že tam je skutečne nejaká bytost. Tak toto se mi občas taky přihodí.
Erinka: Aký spôsob škôl uznávate? Unschooling, homeschooling alebo tradičnú školu?
J: Ono je to jedno. Jde hlavně o to, aby to bylo láskyplný. Protože když potkáš dobrého učitele v normální škole, tak je to skvělé. Není vôbec dôležité, co já uznávam, podstatné je, co uznávaš ty. Protože ty si to řídíš, ty jseš ten tvůrce.
Ľ: Ako vnímate slobodnú vôľu? Do akej miery máme v živote tie „farbičky predfarbené“ a nakoľko môžeme v rámci slobodnej vôle reálne rozhodovať o živote?
Jaroslav Dušek: Slobodná vůle je určité vědomé rozhodnutí, v jaké úrovni vědomí chcete existovat. Vy máte volbu, jestli chcete žít ve světe strachu, nenávisti, hanby a pýchy, nebo ve světě zmíření, odvahy, lásky, radosti, v světe klidu a míru… To je vaše volba, v jaké úrovni vědomí hodláte existovat. A v tomto máte zcela svobodnú volbu.
To je to, o čem jsem již mluvil. Když v situacích, které jsou naléhavé a náročné, se zaměříte svobodně na to, co v tom je přínosné, tak jste použila svou svobodnou vůli. Nenecháte se vláčit tou situací, tak jak by si to třeba přáli někteří lidé. Vy v momente svobodné vůle pochopíte, že nejste povinni se nikoho bát ani nikoho poslouchat, pokud vám bude říkat nesmysly.
A v tomto smyslu můžete pracovat v tech úrovních vědomí svobodně.
Někdo muže samozřejmě namítnou, že si napr. toto telo, tuto chorobu, tento rozchod nevybral, že to není žádná svobodná vůle. Pak ano, jestliže se na to chce takhle dívat, tak se musí připravit na to, že život pro nej bude zátěžový. Bude pořád narážet na něco, o čem se bude domnívat, že si to nevybral a někdo mu to vnutil. Zároveň k tomu samému může člověk přistoupit tak, že si to nejenom vybral, ale že si to dokonce vytvořil. To je svobodná vůle. Jak s tím bude nakládat, jak to bude vidět. To je prostě věc každého.
Ľ: Jasné. Krásny, jednoduchý, čistý a neposudzujúci pohľad na svet… k tomu nie sú žiadne ďalšie otázky 🙂 Je tu však jedna krásna a úprimná od Romanky: „Ako sa máte?“
Jaroslav Dušek: Já se mám dobře, protože mě nebaví mít se blbě. Takže to nedělám 🙂
Ľ: A dokážete to tak vždy? Stane sa Vám niekedy, že sa máte „blbě“ a potrebujete spraviť niečo, aby ste sa znovu mali „dobře“?
Jaroslav Dušek: Ale jasně, někdy může být naléhavý souběh okolností, třeba je toho hodně a člověk už cítí, že ho to zmáhá, že to všechno nestihne. Já dostávám hodně knih od lidí, oni mi píšou s láskou a čekají, že se k tomu vyjádřím nebo že im knihu pokřtím… A já to nestihnu ani přečíst… Tak tam si někdy říkám, jak mám tohle udělat, abych to zvládal. Ale já jsem se už smířil s tím, že neco nestihnu. Proste stihnu to, co stihnu… Dělám to intuitivně, něco přitáhne mojí pozornost, tak se tím zabývám a něco proste samo zmizí. Nevytvářím nějakej tlak sám na sebe ani na ostatní.
Tady je prostor, kdy můžeme paralelně vedle sebe existovat, jako v říši rostlin, zvířat, v úrovni ras lidí rozmanitých barev kůže, rozmanitých náboženství… A tento prostor nám umožňuje koexistovat, pokud máme k tomu vůli. A když k tomu vůli nemáme, tak se budeme hádat a nadávat si… ale já nebudu podporovat tenhle trend. Takže nenadávám sobě ani jiným a učím se mít se rád.
Ľ: Máme tu otázku, ako sa má človek vysporiadať so zlom, ktoré sa v súčasnosti tak intenzívne prejavuje?
Jaroslav Dušek: Já jsem se od tohohle pojetí odklonil, když jsem poznal jednak knihy od Annick de Souzenelle a jednak díla od Neila Douglas-Klotza. A tihle autoři vysvětlují, že slova „dobro a zlo“ ve starých jazycích ani nejsou. Tam jsou slova, které znamenají zralost a nezralost. Třeba strom poznání dobrého a zlého v původních významech slova znamená strom poznání „již světelného a ještě ne světelného“. To, co bych my označovali jako zlo, tam je spíš vnímané jako nezralost. A pak najednou chápete, že zralost nebude bojovat s nezralostí… Protože to je zralost. Budou bojovat ti nezralosti mezi sebou, než dozraju. Je tam ta tendence dozrávaní.
Mě se líbí, co řekl jeden učitel: „Zmoudření se nevyhneme“. Prostě ono to přijde. Minimálně v okamžiku smrti, kdy provedete inventuru, uvidíte svůj život a zhodnotíte ho. Uvidíte, kde jste dělali chyby. Ale ty chyby nevadí… Já jsem měl kdysi mentální setkání se svými předky a oni na mně volali – „Nezlobíme se na tobě pro žádnou chybu, protože sami jsme je dělali hodně. Ale máme nesmírnou radost, kdykoli se ti něco povede.“
Já si nemyslím, že existuje pevně dané „kodifikované“ zlo, které by trvalo na tom, že bude zlem a nechtělo být ničím jiným. V tom vesmíre, kde já žiju, to takhle není. V momentě, kdy se potkám s tou nezralostí, kterou by někdo označil jako zlo, budu tam hledat potenciál k dozrávaní. Tenhle prostor je dozrávající vesmír. Všechno v nem dozrává – rostliny, zvířata, lidi. A to dozrávání probíhá navzdory všemu…
Jakákoliv situace v životě, která se odehrává, má v sobě už i ten uzdravující potenciál. Žádná situace není jen destruktivní. Má v sobě vždycky náboj k dobrému rozvoji. A jde o to, zaměřovat pozornost na tohle. Třeba jsou teď období, které jsou tíživé, koronavirus, válka… Ale i v tehletech hodně intenzivních situacích vidíte zase jádro nějaký solidarity, lidské soudržnosti, vidíte ochotu lidí si pomoct… Vždy ten potenciál tam je a jde o to, pozornost v nich zaměřovat na to nový, co se rodí. Porodní kontrakce taky nejsou zrovna příjemný pro maminku ani pro dítě, není to žádný veliký pohlazení… Ale je tam potenciál zrození.
Ľ: To je nádherné… Ešte tu máme otázku: „Ako vnímate emóciu strachu?“
Jaroslav Dušek: Objeví li se situace, ve které cítím strach, tak v té situaci začnu hledat něco přínosnýho, něco, co dává smysl. Protože strach sám o sobě nedává žádný smysl. Strach je strach. Oddeľuje vás od života, oddeľuje vás od radosti, od božství, od lásky… Protože vnímate strach. V momente, kdy vnímate strach, tak ťežko budete vnímat lásku, to nejde dohromady. A v tu chvíli já přesouvám tu pozornost, protože přesunout pozornost mužu kdykoliv. Strach vás chce přesvědčit, že mu musíte věnovat pozornost. Strach dělá všechno proto, aby vás ochromil, aby vás zachvátil, znehybněl… A vy mu to prostě nedopřejete. On to chce, to je jasný, ale co je mě do toho, co chce strach. Proč já bych se měl tím zabývat. Proč já jako člověk, božství, čistá bytost, bych měl podléhat nejaké energii strachu? Jako naco?
Někdy velmi snadno podléháme iluzi davového strachu, nechávame se strhnout tou emocí, protože ona je mocná a nakažlivá.
Necítím žádnou povinnost se bát, protože každý strach je vždycky derivátem strachu ze smrti. To znamená nepochopením smrti. A v momente, kdy nerozumíte smrti jako určité energetické transformaci, no tak potom cítíte strach ze smrti a ten se vám promítá buď jako strach z hladu, nebo že vás někdo zabije… To už si potom vymyslíte ty možnosti. A já si myslím, že my nejsme povinní jako bytosti věnovat tu pozornost strachu, tak jak si to přeje ten strach. My mužeme pomocí své svobodné vule věnovat jenom takový díl pozornosti, který považujeme za potřebný pro tu situaci, ale nemusíme to přehánět.
Ľ: Čo je pre vás v živote fascinujúce?
Jaroslav Dušek: Vlastně jakýkoliv moment, kdy si uvědomíte tu sílu, která všechno drží pohromadě. Jakýkoliv moment, kdy vnímáte tu obrovskou spolupráci na mnoha různých úrovních, ty souvislosti, paralelní existenci. Třeba jednoduchý stůl… Vidím ta prkna, vidím stromy, vidím kořeny stromu, listy a vidím slunečný svit, který jde do těch listu. Vidím vláhu země, která jde do kořenů a toto všechno je v tom stole… My máme šanci to vidět takhle a pak nás fascinuje stůl. Protože víme, že nic nemůže existovat bez toho celku, nemůže to tady být. A to je fascinující…
A zároveň je fascinující, že někteří lidi to nevědí, nebo na to zapomenou. Vidí stůl a řeknou: „No a co, je to jen stul, co je na tom fascinující?“ A to je taky fascinující, že člověk je schopen natolik se vzdálit od svého božství, od toho zázraku života a vnímá něco jako nudné nebo blbé… I to je fascinující. Takže pro mě je to vlastně na každém kroku pořád. 🙂
Ďakujeme zo srdca za tento nádherný rozhovor, pán Dušek .
Otázky kládli rodičia a deti ŠKOLY INTUÍCIE . Nájdete nás na Facebooku a Instagrame.
